Každý pátek večer si otevřu editor a začnu psát kód, který nikdy neskončí v produkci. Není to projekt pro klienta, není to open source, není to ani experiment s novou technologií. Je to jen... kód. Pro mě. Pro nikdo.
Nejdřív jsem si myslel, že je to plýtvání časem. Pak jsem pochopil, že je to pravý opak.
Řemeslo se cvičí v soukromí
Tesaři dělají truhly do šuplíku. Hudebníci hrají škály, které nikdo neslyší. Sportovci trénují přihrávky, které nikdy nepadnou v zápase. Proč by programátor měl být jiný?
Kód, který píšeš jen pro sebe, je jediný kód, kde ti dovoleno skutečně selhat — a ze selhání se naučit.
Ve světě, kde každý commit vidí tým, každý PR prochází review a každý refactoring musí mít business justifikaci, se ztrácí prostor pro čistou zvědavost. Páteční kód mi ten prostor vrací.
Chyby, které si nemůžeš dovolit
V práci neexperimentuji s architekturou, která může selhat. Nepoužívám eval() jen abych pochopil proč je to špatné. Nepíšu rekurzivní parsery na věci, pro které existuje jednodušší řešení.
Ale doma? Doma si to dovolím. A díky tomu vím, proč ty věci nefungují — ne z dokumentace, ale z vlastní kůže.
// Tohle nikdy nespustím v produkci.
// Ale teď vím, proč ne.
function dangerouslyParseHtml(str) {
return new Function(`return ${str}`)();
}Ticho bez Jira ticketů
Existuje zvláštní kvalita koncentrace, když nikdo nečeká na výsledek. Žádný deadline. Žádný sprint review. Jen problém a já.
Psychologové tomu říkají flow state — stav, kdy čas přestane existovat a mysl pracuje bez třecích ploch. V komerčním vývoji ho dosáhnu párkrát do měsíce. V páteční hodince skoro vždy.
Co jsem takhle napsal
- Templating engine, který jsem zahrabal, ale jehož principy používám dodnes
- HTTP router, který mě naučil víc o regex než jakýkoli tutoriál
- Vlastní ORM, kde jsem pochopil, proč jsou existující ORM tak složité
- Parser Markdownu, který fungovalo na 80 % případů a na těch 20 % mě naučilo pokoře
Závěr, který není závěrem
Nic z toho nejede v produkci. Nic z toho neuvidíte na GitHubu. Ale všechno z toho je ve mně — v tom, jak přemýšlím o problémech, jak čtu cizí kód, jak hledám eleganci tam, kde by stačila hrubá síla.
Píšu kód, který nikdo neuvidí, protože to je jediný kód, kde jsem skutečně svobodný. A ta svoboda se pak nenápadně projevuje ve všem ostatním.
Takže: otevřete editor. Napište něco zbytečného. Nechte to v šuplíku.